Třicet let

Třicítka...obyčejná číslovka. Pro plno lidí ničím zvláštní, pro mě význam rozhodně měla a má. Poprvé mi to došlo, když jsem slavila třicítku. Narozeniny jako každý jiný, ale v něčem výjimečný. Byl to pro mě osobní přelom, vstupenka do života zralý ženy.

Cítila jsem v tu chvíli, že už jsem dozrála. Z holky se stala žena. Připadala jsem si nějak nijak, ale teď už vím, že to byla blbost. Jen jsem se nějak vnitřně podala věku, že už bych měla být vážnější a důvěryhodnější. Klidnější a uťáplejší. Taková paní:) .

Naštěstí se "paní" probrala. Sice ten restart trval skoro patnáct let, ale opět jsem na startovní čáře. A tentokrát se cítím opět jako ta holka ve dvaceti. Plná energie a elánu, s chutí do života. Jsem připravená se učit novým věcem a ráda bych si plnila své sny.

Cítím v sobě, že to je přesně to, co jsem v životě postrádala. Ztratila jsem sebe, našla se...jen to chvilku trvalo, byl to boj, sebepoznání, možná nalezené sobectví....ale vše chce svůj čas. Pak přijde čas, kdy člověk rekapituluje a vnímá, co a jak bylo. Co bylo dobře, co je teď lepší a co jde ještě udělat líp. A také, co už rozhodně NE!

Dnes je svátek...třicet let od sametové revoluce. Opět ta třicítka a opět taková životní rekapitulace. Nebudu psát o politice, protože nejsem žádný expert a zbytečně bych zabředávala někam, kam mé myšlenky nejdou. Samozřejmě jsem člověk s názorem, chodím volit a názor mám.

Poznala jsem i pár politiků osobně, a jen vím, že jsou to lidi jako já. Jen rozdíl je v tom, že si šli tvrdě za svým snem. Využívají svojí moc a své možnosti. Jejich rozhodnutí ovlivňuje můj život, ale naše životní cesta je jako role v divadelním dramatu.

Dnešní sváteční den jsem strávila v místech, kde jsem prožívala velmi silné a emotivní zážitky před třiceti lety. V té době jsem byla studentkou střední školy. Byla jsem sveřepá, odhodlaná a nebojácná. Chodila jsem demonstrovat- tehdy byl listopad poměrně chladný-neuniklo mně nic. Ve škole jsem byla ve stávkovém výboru.

Absolutně mě nenapadlo, že něco riskuji. Že bych měla být stranou a nevyjadřovat své pocity. Byly to nezapomenutelné okamžiky. Emoce, semknutí, neskutečná síla. Hrdost a odhodlání něco udělat. Dnes jsem cítila podobné pocity, i když to bylo jiné.

Jiné v tom, že už tu není ta velká osobnost. Ale to množství lidí, květiny, svíčky, projekce...to bylo silný. Při zpěvu hymny jsem cítila bušení srdce a emoce byly tak silné, že mi začaly téct slzy. Vrátila jsem se v čase a viděla jsem tam sebe jako studentku, která nahlas vyjadřovala své pocity a zájmy.

V životě jsem poznala mnoho hezkého i špatného. V osobním životě i v životě společenském. Ale jestli ve mně něco zůstalo po těch třicet letech, tak je to tato věta..."Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí".