Chybí mi to…

Chybí mi to... ne sex, ne pokec s kamarádkou, ne sklenička Prosecca, ale mé psaní. Je to už pár let, co jsem potřebovala psát, abych přežila. Dnes píšu, že mi to sakra chybí. Chybí mi mé psaní a následné sdílení mých životních příběhů.

Je obyčejný pátek, ale vlastně je trošku jiný. Měla jsem mít volno, ale šla jsem do práce. Většinou sáhnu po džínách a dnes jsem si vzala šaty. Po práci se mi nechce domů, a tak se stavím za kamarádkou, kde si dám půl hodinky „amerického“ sluníčka a návštěvu zakončím mojí oblíbenou Piña Coladou – trocha ananasu, kokosu a bílého rumu ještě nikoho neporazila.

No, řeknu vám, hned je ten den nějak hezčí. Ale je pátek a po pár dnech práce, vstávání a denních povinností cítím mírnou únavu. Ale... není to ještě taková hrůza, protože cestou domů jako vždy poslouchám hudbu a mé tělo se vlní jako za mlada.

Doma mě přivítá má chlupatá černá kočičí kráska, dáme obě večeři a sjíždím další příběh rodinek ve Výměně manželek. Stmívá se a já bojuji, jestli vyhraje leháro na sedačce, nebo zvládnu pár dřepů na mé již půl století staré pozadí.

Zítra je taky den a ne vždy je nutné si dokazovat, že jsem ta neohrožená, nespoutaná a nejdokonalejší... takže krásný, pohodový a ničím nerušený večer. Tedy „někým“ možná ano, nikdy neříkej nikdy!