Zanedbaná péče o mé „dítě“

Tento název berte s nadsázkou! Jelikož nejde o mé dítě, respektive děti, které jsem nikdy nezanedbávala a jsou pro mě vším, ale o mé psaní. Bylo neplánované, překvapující a jako dítě někdy nevyzpytatelné. První krůčky byly velmi opatrné a nezkušené, ale plné emocí a hlavně pravdy.

S postupem času se mé psaní posouvalo tak, jak jsem se posouvala já. Nikdy nezapomenu na ten impuls, co způsobilo, že jsem vzala tužku a papír... a začala psát. Impulsem byla smutná a dost složitá diagnóza, i když ne nijak výjimečná...deprese. Dlouho jsem si to nepřipouštěla, až přišel ten nejhorší moment, respektive myšlenka. Myšlenka na smrt.

Chtěla jsem od všeho utéct a mít klid...A v momentě, kdy jsem stála na nástupišti v metru a chtěla utéct ze života, jsem se hrozně lekla. Lekla jsem se, co chci udělat a zároveň mi došlo, co mám udělat. Jít si pro pomoc. V tu dobu jsem ještě vůbec netušila, že pomoc nenajdu u lékaře-odborníka, ale sama u sebe!

Odbornici na lidskou duši jsem vůbec nezajímala, byla jsem jen další "pacient", kterému řekla, že jeho stav je velmi vážný! Antidepresiva a nic víc, nic míň. A já se rozhodla to neakceptovat. Nejsem ráda otrokem čehokoliv, takže nabízená pomoc ve formě pilulek pro mě nebylo řešení.

A co zbývalo? Najít v sobě zbytek síly a motivaci, vzchopit se a jít dál. Začala jsem chodit běhat, četla hromadu knížek a jednoho dne to prostě přišlo. Začala jsem psát, psát o tom, co prožívám. Své velké bolesti, malé radosti, první krůčky v novém životě.

Začalo to fungovat. Bylo mi líp a po čase jsem se odhodlala s tím vyjít ven. Sdílet s Vámi svůj příběh a některé to opravdu oslovilo. To bylo a vlastně stále je něco neuvěřitelného. Ne, není ze mě Viewegh v sukni...o to mi nešlo. Chtěla jsem se uzdravit, opět mít radost ze života, mít sílu pracovat, být dobrou mámou pro své děti, neztratit přátelé a najít se.

Ano, v podstatě jsem se našla, vrátila "jsem se domů". Pochopila jsem, že i když člověk cítí, že už nemůže, vždy v sobě může najít sílu bojovat. Našla jsem chuť do života a hlavně lék, který účinkoval a stále účinkuje. Tím lékem se stalo psaní. Psaní o mém pádu a znovuzrození. Přesně tak to je a tak to cítím.

Díky za to, že jsem tady! Ten pocit se nedá popsat, ale jsem šťastná, že jsem to nezabalila. Chci ještě zažít plno hezkých chvil, poznat krásná místa a lidi, pomáhat svým psaním druhým a třeba si splnit sen... vydat knížku.

Ale hlavně, udržet si svůj pohled na život, mít na tváři úsměv, jiskru v očích a nenechat umřít svojí andělskou duši.

P.S. Byla by mě škoda :)