Druhé setkání s Liz

Opět jsem u svého příběhu. Tentokrát jsem se chtěla vrátit o dva roky zpět, kdy jsem byla vyčerpaná, bez života, bez chuti jít dál. Denně jsem si pokládala otázku, zda hodit za hlavu svůj život a vydržet v něčem, co nefunguje nebo odejít, i když to bude také bolet.

To jsem netušila, že teprve obrovská bolest a vlna emocí přijde. Přesně jako Liz i já jsem prožívala to, že podle některých přátel a rodiny jsem neměla vůbec právo řešit svůj život a rozvádět se. Neměla jsem právo a ani neměla jsem být nešťastná!

Přece jsem se vdávala dobrovolně, z velké lásky, byli jsme víc jak čtvrt století manželé, takže co jsi to vůbec vymýšlím a dovoluji. Přiznávám, že jsme si oba po těch reakcích vyčítali, že jsem vůbec slovo rozvod před rodinou řekli.

Lavina nátlaků, odsuzování, překrucování, citového vydírání a nenávisti vůči mně byla šílená. Paradoxně to byla jedna z věcí, která nás jakoby dávala "dohromady " .Strašně nás to mrzelo a zároveň pobuřovalo.

Já a on, dospělí lidé a nemáme právo se rozhodnout, jak chceme žít dál? Ale ano, měli jsme a stále si to myslím. Okolí může být zklamané, smutné, v rozpacích...Všichni máme emoce, které nás v danou chvíli ovlivní. Ale řešit rozchod dvou lidí nenávistí a zlobou, návodem, jak toho druhého o všechno obrat - to už absolutně nechápu.

A víte co? Občas se dějí zvláštní věci. Po rozvodu byla naše komunikace v určitých věcích lepší a uvolněnější. Sami jsme uznali, že tento razantní krok byl nutný. Tlustá čára za určitou etapou života a uvidíme, co nová etapa přinese.

Po půl roce vím přesně co přinesla. Můj dlouhodobý partner, přítel, otec mých dětí odešel...Nikdy už se nevrátí a jen vím, že tam ze shora nad námi drží ochranou ruku. A já opravdu začínám zcela nově, od začátku a sama.