Večerní dýchánek s Poirotem

Uteklo pár dní v novém roce a já se snažím zajet do nějakých kolejí. Zatím to bohužel vypadá, že nemohu zapadnout a děsím se vykolejení. Je to mojí povahou, když něco chci, tak hned a to se týká i změn. Nějak jsem si naprogramovala, že se vzbudím první den v novém roce a bude jinak. Ucítím změnu, úlevu, budu se cítit jinak.

Vím, naivní a uspěchané. Prostě to jsem já. Takže mám pocit, že už bych měla být fit, odpočatá, vyrovnaná, zamilovaná a bez starostí. Asi jsem ženská...Děsí mě to šílené počasí a opět je to vlastně přirozená věc v lednu. Jenže já už mám v hlavě jaro. To se pak těžko přijímá zima, sníh, tmu a depresivní nálady.

Musím nějak obelhat svůj mozek, což bude velký problém. Bude to chtít víc sportu, více spánku, hodně práce a hlavně najít v sobě špetku rozumu. Taky bude nutné přežít ty dlouhé tmavé večery.

Dnes mi naštěstí dělá společnost bílé víno a Hercule Poirot. Ale zase upřímně, pít nemůžu každý večer a Poirot nemá asi každý večer čas, aby mně dělal společnost. I když je to velmi dobrý společník pro dlouhé večery.

Doufám, že Vás také nepřepadají stejné myšlenky jako mě. Prostě nejde nic uspěchat. Vše má svůj čas a dobu. Přeji Vám krásné dlouhé zimní večery ať už je to s vínem, Poirotem, prací nebo jen tak lelkováním na sedačce.