Dopis tam nahoru

Ahoj...jak se tam máš? Našel si klid, pohodu a něco, co tě tam táhlo tak silně, že ses rozhodl tady vše opustit? Opustit rodiče a příbuzné, své děti, přátelé a v neposlední řadě mě? Bez varování, plánování a indicií.

Vím, teď bys argumentoval, že jsem byla první já, kdo se rozhodl tě opustit. Ale kdybys vnímal, co se s námi děje již delší dobu, věděl bys, že ty jsi mě nebo "nás" opustil už dávno. Tvůj dlouhodobý nezájem o náš vztah, o práci a chod rodiny byl zoufalý a pro mě velkou zátěží.

Říká se v dobrém i zlém, a to jsem mnohokrát v naše společném životě dokázala. Vždy jsem při tobě stála a že těch složitých situací bylo celkem dost. Vždy jsi měl ve mně podporu, parťáka a někoho, o koho ses mohl opřít. Někoho, kdo tě tahal z nepříjemných problémů, kdo se hodně uskromňoval a často táhnul celou rodinu sám.

Tolerovala jsem plno tvých rozhodnutí, které byly pro mě a naší rodinu náročné, ale vždy jsem si říkala, že jednou dospěješ a uchopíš do svých rukou zodpovědnost a mně se uleví. Poslední roky to bylo spíš naopak a já udělala velkou chybu, kterou vidím až s odstupem času.

Měla jsem víc "křičet" a dávat najevo, že se máš probrat. V podstatě jsem tě nějak hloupě a zaslepeně držela za ruku a tiše čekala...A znáš mě, mé ticho přešlo ve velkou bouři, která byla pro Tebe nečekaná. Věř mi, že ti po dvaceti šesti letech říct z ničeho nic, že už nechci s tebou jít dál a končím, bylo šíleně těžký a bolavý.

Určitě si na ten večer pamatuješ a já ho mám před očima jako by to bylo dneska. Seděli jsme na zahrádce u skleničky vína a tekli nám slzy. Najednou jsem cítila, jako by ve mně něco umřelo. Opouštěla jsem svůj přístav, svojí životní lásku, kamaráda, přítele, milence. Ale už jsem cítila, že se oba v tom stavu zblázníme. A ono to čím dál častěji u nás vypadalo jako v blázinci...to přece nemůžeš popřít.

Tvé snažení o nápravu v podobě květin, dárků, ale i výhrůžek a násilí...to jsi už nebyl ty. Bylo to tvé druhé já, které bylo naprosto zoufalé, nešťastné a nemocné. Fyzicky i psychicky. Tvůj poslední týden...pamatuješ? Nebylo ti dobře, jen si ležel a byl jsi apatický. Nenechala jsem tě v tom a ještě se o tebe starala.

Neměl si sílu mi říct, že víš to, co já neviděla...že odcházíš. Bylo to od Tebe nefér, ale ty ses rozhodl a já bych to stejně nemohla změnit. A tak jsi aspoň udělal něco, co jsi plno let neudělal. Napsala jsi mi dopis, uložil ho a věděl, že ho později najdu...až budeš pryč. Bylo to promyšlené a já to pochopila, když jsem ho našla.

Byl to pro mě šok, víš to? Ale díky tomu dopisu jsem plno věcí pochopila. Chtěl jsi odejít v naší přítomnosti, jen ten moment byl šílený. Nevím jak bys ty unesl koukat na to, jak "odcházím" a ty se snažím mi v tom zabránit. Snažila jsem se a bojovala aby ses vrátil, ale ty ses pevně rozhodl. A vím, že ještě na moment ses vrátil a bylo to rozloučení...v ten moment jsem to nechápala a věřila, že tě vrátíme do života.

Ale ty už jsi měl jasno...byl jsi už daleko. Tedy musím ti říct, uměl sis vybrat vybrat datum. Bál ses, že bych zapomněla? Ty vtipálku, tohle bylo opravdu promyšlený! Vstoupit mi do života 10.února a na den přesně utéct, tedy po dvaceti osmi letech, je opravdu neuvěřitelný.

Tři roky jsi tam, kam jsi chtěl. My jsme tady a jen ty a já víme, že to tak prostě mělo být. Že to pro někoho zní zvláštně a šíleně? Možná, ale nikdo nemá právo nás soudit pro naše životní rozhodnutí, ať už jsou tak bolestivá a nepochopitelná. Dlouhou dobu jsem měla výčitky, že jsem tě nezachránila a dovolila ti to udělat. Ale tvé rozhodnutí bylo silnější a vyhrál si.

Náš život se změnil...Víš, co jsi nám nadělil a nechal. Víš, že jsem silná a zároveň obrovsky zranitelná. Víš, vlastně všechno, protože tvoje "hvězda" často svítí tam nahoře...Díky mně i Tobě mám tady dvě úžasné děti, které mám po svém boku a jsem za to šťastná. Každý z nich mě připomíná Tebe a tak to má být.

Nikdy na náš společný život nezapomenu a vím, že bys nechtěl, abych stála na místě a byla nešťastná. Snažím se pomalu ze všeho dostávat a jít dál životem, který tady mám. Miloval jsi mé oči, úsměv a srdce...to vše opět ožívá a vím, že bys to tak chtěl.

Sbohem...