Boj o svůj život

Čím dál víc vnímám, kolik lidí je nešťastných. Neví kudy kam. Jsou na dně, ponořeni hluboko v bahně a neumí se odrazit. Nevědí, jak svůj život uchopit a jít dál. Nechtějí žít a bojovat, cítí nechuť a apatii.

I já jsem měla stejné pocity. V životě mě také potkaly situace, které jsem nechápala. Bylo to období, kdy se v mém životě zastavil čas. Přestala jsem fungovat, odmítala jsem vše a neposlouchala jsem své JÁ. Nejedla jsem, nespala, izolovala se a jen jsem dokázala vyjadřovat lítost a ukřivděnost.

Vnímala jsem, jak mi život ublížil. Cítila jsem, že nechci a nemůžu. A i v tu chvíli jsem měla sílu a myšlenky na jednu věc, která chce sakra odvahu. Chtěla jsem ukončit svůj život. V ten moment jsem procitla a uvědomila si plno věcí, s kterými se chci podělit.

Došlo mi, že nejsem slabá. Že jen musím konečně vstát, poslouchat sama sebe a zabojovat. Každá rána a pád na zem bolí, ale pochopila jsem, že mě to má posunout a otevřít další cestu do života. Že teď co dělám, je ubližování a jsem svůj nepřítel. Je to proti přírodě? Máte pravdu...

Najednou jsem začala o sobě přemýšlet, vnímat jaká jsem a pomaličku jsem posouvala své hranice. Věděla jsem, že jsem dostala šanci a já jí chci uchopit. Vstala jsem a začala bojovat. Začala jsem být vytrvalá a odhodlaná, byla to mentální i fyzická dřina. Něco se dařilo, něco méně.

Překážky byly neustále, ale já už je líp zvládala. Cítila jsem věci, které jsem dřív nevnímala. Srdce, dech, pocity...Začala jsem cítit opět tu sílu, energii a hlavně hrdost. Hrdost, že bojuji. Radost z nových věcí a přátel.

Začala sportovat a dávala si čím dál větší zátěž. Přemýšlím o dalších metách, které chci pokořit. Má velká radost a tím je psaní, je tak objevený dar z dob nejtěžších. Nikdy jsem netušila, že umím předat své pocity dál a tím pomáhat sobě a někdy i druhým.

Vše tohle a plno maličkostí mě vedlo dál. Tížila mě samota, Tu jsem na začátku krize řešila tím, že jsem se neustále někým obklopovala. Ale byl to velký omyl, který mě jen vysával a vyčerpával. Motalo se kolem mě plno mužů, teď už vím, že jsem byla snadná kořist a byla to velmi nicotná náplast na mojí bolest. Ale i to bylo poznání.

Teď už taky vím, že i samota má svůj důvod a svojí váhu. Máte čas na sebe, na porozumění a pochopení...přišla seberealizace. Je úplně jedno jestli běháte do padnutí nebo denně uháčkujete ponožky, ale něco děláte. Bráníte se chmurám, posouváte se výš z pomyslného dna a získáváte postupně odhodlání a chuť žít.

Musela jsem pochopit jednu zásadní věc. Nikdo to za mě neudělal. Vše jsem si vyšlapala tvrdě sama. Život mi ukázal temnou stránku a dal mi šanci jít dál. Jen tu cestu jsem si musela vybojovat sama. Pláč, křik, beznaděj, samota, nechuť, nedůvěra- to už je minulost.

Teď jsem na cestě, kterou jsi tvořím já. Plním si pomalu touhy, v hlavě mám sny a stále se učím. Pořád je to ještě boj, ale teď vím že sílu mám a pocit, když vyhrajete je prostě nádherný....Vždy mi to vžene slzy do očí, ale to je projev štěstí, pokory, hrdosti.

Vstaňte ze dna a na vrcholu uvidíte slunce...ucítíte bušení svého srdce a probudí se ve Vás nový život. Moc Vám to přeji, zvládnete to!

¨