Krůčky k vrcholu

I když miluji všeobecně pohyb- chůzi, běh a horskou turistiku, kde je možné si sáhnout na dno svých sil, myslím teď na jiný vrcholy. Jde mi o postupné krůčky ve svém životě, kdy se snažím opustit základní tábor a postupně překonávat překážky a nástrahy.

Mým cílem je během překážek pochopit cestu, která mi ukazuje, jaký život je. Každým pádem se zarazím a o pár kroků sejdu. Leknu se a v první moment nevěřím.... Nevěřím, že naberu sílu a odvahu se vzchopit a opět se posunout výš. V okamžiku pádu a nutné přestávky na pomyslný nádech reaguji jako ta "stará" JÁ.

Ta, která si nikdy nevěřila, neměla v sobě elán a o sebevědomí jsem moc nevěděla. Během posledních pár let jsem pochopila pár věcí. Došlo, že každý pád je pro mě posun. Že je to jen takový ukazatel, náboj a další krůček k mému posunu, k mé transformaci.

K transformaci, kterou chci a která je pro můj život velmi důležitá. Každý pád ještě stále v prvním momentu beru jako šílenou věc, která mě drtí a šílím. Přijdou slzy, bolest žaludku, nespavost a vše mi selhává. Je to moje reakce, kterou musím vždy prožít. Nepříjemná, ale nutná!

Jelikož je to vždy situace, která se nemůže odložit, musím jí řešit... Po selhání přijde mé druhé JÁ. Přijde už ta silnější, sebevědomější a klidnější. Začnu využívat svojí energii a vnímat okolí jinýma očima.

Přestanu brát situaci jako útok na mojí osobu a na můj život. Začnu to brát opačně a jsem v podstatě vděčná. Beru to jako ten správný posun a odvážný krok k vrcholu, kam mířím. Vím, že je nutný se otevřít a vnímat změny, které mnou procházejí.

Při každé změně cítím nervozitu a nejistotu, zároveň vím, že to je ten život a ta energie, která mě dostala tam, kde jsem teď a dostane tam, kam bych chtěla. Učím se tedy, i když někdy ještě těžce vše přijímat a možná i ta bolest, která u toho je, má svojí příčinu.

Ne každý má v životě tuhle šanci, respektive, že si dá tu šanci tím projít. Máme jí každý, ale ne každý má tu sílu a odvahu se pustit na cestu k vrcholu. Projít vědomou proměnou, cítit bolest, rvát se a překonávat překážky. Při této cestě poznáváte nejen sebe, ale i reakci okolí. Ne každý mi porozumí a někdy jsou to i negativní reakce. V tu chvíli se zastavím a uvědomím si svou podstatu a vím, že musím jít dál.

I to je asi normální, ale já mám stále ještě pár "věcí" před sebou než povstanu na svém vrcholu. Je důležitý se nevzdat, protože už mám za sebou hodně a už vidím a hlavně cítím změny, které díky této cestě nastaly.

Začínám se mít ráda, vnímám se jako hezká žena, určitě už nemám pocit, že jsem v životě nic nedokázala a raduji se ze života. Úsměv mám na rtech velmi často, jsem komunikativní a už nejsem takový introvert. Ano, pro mě velká změna, se kterou se seznamuji. A mírný šok mého okolí je pochopitelný. Pro mě je zase zásadní, když cítím a slyším podporu od lidí, kteří chápou čím procházím, protože i oni šli na ten vrchol.

Ten, kdo má mě rád, respektuje, cítí se mnou a fandí mi...vše pochopí, protože je to moje záchrana. A o co v životě jde? O záchranu života. Teď jde o můj život, abych byla silná, pevná, usměvavá, přirozená, milující, tolerantní, sebevědomá....pro sebe a pro blízké lidi, které mám v srdci..

Stále to budu JÁ...to mi věřte:) .