Běhání

Jsem normální holka. V dětství mě rodiče vedli ke sportu, ale nebyl to žádný dril. Jen tak nějak jsem si ochutnala od každého něco. Seznámila jsem se tak postupně s bazénem, sněhem, ledem i běžeckým oválem.

Zimní sporty jsou krásný, ale upřímně mi to opravdu moc nejde. Brusle tak nějak, běžky když zavřu oči a sjezdovky jsem měla na nohách asi před třiceti lety. Plavu, ale určitě bych nepřekonala kanál La Manche. V dětství jsem asi nejdéle vydržela u atletiky. Skok do výšky, do dálky a běhání.

Pak přišel nenáviděný tělocvik na střední škole, kde seznámení s gymnastikou byl opravdu šok. Sice gymnastika rozvíjí všestranně lidské tělo, ale v ten moment jsem se jen každý týden utvrzovala, že jsem totální dřevo. A nejhorší kostlivec byl pro mě výmyk, který jsem nikdy nedala a když to vezmu, jsem tady a žiju.

S dětmi přišel životní koloběh, kdy i já jsem jim chtěla ukázat, jak je sport důležitý. Myslím, že se to v podstatě povedlo a jen měly stejného kostlivce ve skříni jako já, a tím byla již zmiňovaná gymnastika.

Já jsem vyzkoušela s přibývajícím životem tenis, squash, jógu, kolo, fitness, golf. Každé mělo něco do sebe. Něco šlo líp, něco hůř. Nejdéle jsem jeden čas vydržela u jógy. Pomohla mi s bolestí zad, získala jsem ohebnost a pružnost, našla jsem vnitřní klid.

Jenže pak jsem začala dělat v životě čistku a přišly velké osobní problémy. Najednou mi klid na lekcích začal vadit a totálně mě to rozhodilo. Jakmile jsem na jedný lekci začala brečet, byl konec jógy- aspoň na čas.

A nastal problém. Potřebovala jsem utíkat od problémů, a vlastně i z domova, a nevěděla kam. Šla jsem několikrát na mučidla do fitka, ale nebylo to ono. A pak to přišlo. Zkusila jsem se seznámit s běháním.

Přiznám se, na začátku mě to vůbec nic neříkalo a pořád jsem si říkala, co na tom ty lidi vidí. Bolely mě nohy, měla jsem křeče a píchalo mě v boku. No sakra, to bylo v háji. Jenže já věděla, že prostě musím. Musím něco dělat, nebo skončím s antidepresivy a lahví vína. Zničím se a bude ze mě troska.

Nevzdala jsem to a pomaličku chodila unikat. A hurá! Začaly se pomaličku ukazovat pozitivní věci. Lépe jsem dýchala, pomaličku jsem přidávala vzdálenost a hlavně- nádherně jsem si čistila hlavu. Samozřejmě to bylo znát i na fyzičce.

A teď? Při běhání cítím svojí sílu a odhodlanost. Je to pro mě legální droga, radost a také osobní výzva. Pocity, které mám po doběhnutí svého cíle, jsou nepopsatelné. Je to hrdost, pýcha, ale také pokora.

Štěstí, které mi vhání slzy do očí. A i když to někdy hodně bolí, vždy se těším na další příště. Vím, že potom krásně spím-měla jsem velké problémy a také lépe jím- i s tím jsem měla problém.

Tím vzdávám poklonu tomuto sportu a nejen jemu. Fandím všem lidem, co něco dělají pro své tělo a svůj mozek. Žijeme v době, kdy nás stres v práci a vztahové problémy totálně ničí.

Vím, že je jednodušší vzít prášek a lehnout si, ale tudy cesta nevede. Jsme všichni uvnitř bojovníci! Sám sobě ukázat svojí sílu a bojovnost, to je prostě už sakra prostě něco, pro co je dobrý zvednout zadek a jít běhat:) .