K. V.

Karlovy Vary je moje oblíbené město. Nevím, čím to je. Becherovku už nepiju, oplatky jím jen tam, voda z pramenů mi fakt nechutná a na červený koberec jako V.I.P. hvězda jsem nikdy nebyla pozvaná :). Do toho všudepřítomně znějící ruština v posledních letech je dost šílená!

Každopádně je to moje srdcovka. Volný pátek byla výzva něco vymyslet. Zasedla jsem a začala hledat hotel. Po pečlivém výběru hotelu, koupení jízdenky na autobus a zabalení pár hadříku se mohlo vyrazit směr Pupp....tedy ne až tak, ale v jeho těsné blízkosti :).

Autobus v pohodě, film a kafe. Co víc si přát? Jen v klidu dojet do Varů. Jenže cesta se trošku protáhla a já už cítila, že to nedám, aniž bych nenavštívila záchod za jízdy. A věřte, byla to moje premiéra. První problém nastal při otevírání dveří, pomalu to chtělo manuál.

Po pár nevydařených pokusech se mi zadařilo a já se snažila nasoukat do místnůstky, která byla neuvěřitelně stísněná. A teď to začalo. Panika, studený pot a moje ztráta paměti, co jsem tam vůbec chtěla. Už se mi nic nechtělo, jen rychle vypadnout ven!

Cesta pokračuje a konečně na místě. Kufr a jde se. První zastávka je jasná, a to u stánku s teplou oplatkou. Ta vůně! Nedalo se odolat, jen radost byla vteřinová. Zafoukal vítr a oplatka odletěla jako pták a měla velmi rychlé přistání na zemi!

No dobře, o nic nejde. Cesta k hotelu byla příjemná a nám velmi známá. Hotel již na dohled a úleva, že je vše zatím celkem klape. To byl ale velký omyl. Pan recepční vytahaném triku a kalhotách, které by potřebovaly žehličku, nás mile přivítal a dal nám klíče od pokoje. Jen stačilo zmáčknout ve výtahu číslo pět a hurá do pokoje.

Odhodím kufr a jdu zkontrolovat, jestli je všechno jak má být. Výhled špatný a největší tragédie byla koupelna a záchod. Obojí špinavé a plíseň hrála hlavní roli! Běžím do recepce a snažím se vysvětlit, že tohle opravdu ne. Pan recepční nebyl vůbec překvapený a dávám mi další klíč. Takže bereme kufr a jedeme o patro výš.

Co nás čeká? Výhled na kolonádu a hotel Pupp, koupelna obdobně "čistá" a v televizi běžely ruské programy. No to už snad není možný a opět běžím dolů. Pan recepční už tam nebyl a vystřídala ho starší dáma s psíkem. Vše jí opět vysvětluji a chci opravdu už pokoj, kde se nebudu štítit jít do koupelny a při puštění televize slyšet češtinu.

Opět prý není problém a rovnou volá manažerku. Přišla paní, která vypadala celkem zmateně a vykuleně. Zase vše opakuji a paní manažerka vezme klíče. Tentokrát třetí patro. Ocitáme se v apartmánu, který má balkón, trošku lepší vybavení a televizi aspoň s dvěma programy v češtině. Bohužel čistotu pokoje bylo marný řešit. Pochopila jsem, že máme pravděpodobně jeden z nejlepších pokojů a jiné možnosti už nejsou.

A tak nakonec zůstáváme ve třetím patře a jdeme ven. Sluníčko, modrá obloha a ani mráček. Vyhlídka Diana, procházka po kolonádě a zastávka v kavárně. No a přišlo to. Vítr, černo a šílenej déšť. Začínalo být venku chladno, teplý čaj by se hodil, ale v kavárně vypadly pojistky a bylo utrum. Deštník byl, ale ležel v hotelovém pokoji. Lilo a lilo, a musela jsem vymyslet plán, jak dojít do hotelu a nebýt totálně promáčený.

A tak po velké prosbě jsem dostala dva velké pytle, které nám aspoň částečně sloužily jako pokrývky hlavy a ramen a úprkem do hotelu! Samozřejmě totálně mokrý a to nemluvím o hladu:) . Objednám pizzu, na kterou čekáme hodinu a půl. Hlad velkej, gastronomie mizivá.

Po vyfénování bot ještě malá procházka a pak padneme za vlast a spíme jako miminka. Ráno nás vzbudí hlad a tak jdeme na snídani a čekáme, co nás ještě překvapí. A to taky přišlo. Z pana recepčního se stal kuchař a s paní manažerky byla servírka. To už bylo fakt k smíchu.

Smích a dobrá nálada nám vydržela po zbytek dne. Cesta domů byla v pohodě a i když to byl mírný adrenalin, na K.V. jsem nezanevřela. A ještě něco..čeština byla tentokrát v ulicích v převaze!