Prostě jen tak chtít…

Slovo chtít ve mně dlouhá léta vyvolávalo sobectví. Něco chtít pro sebe mi mělo přinést něco navíc a v podstatě zbytečně. Dlouho jsem si neuvědomovala, jak je důležitý něco chtít jen pro mojí maličkost. Tím nemyslím toužit po nějaké věci, která nemá vnitřní hodnotu.

Chtít znamená toužit, dychtit, vyžadovat, přát si...Není na tom nic špatného, a teď už to vím. Chci pár věcí, které jsou pro mě priorita a cítím to tak. Souvisí to se mnou a mojí rodinou.

Chci být pevnou součástí mé rodiny, být přístavem a oporou pro mé nejbližší. Být s rodinou v kontaktu, dávat jim lásku a vděk.

Chci být zdravá a silná, plná energie a zároveň plná klidu. Být fyzicky zdatná a psychicky odolná. Dobře jíst, sportovat a taky spát. Všude mám nějaký mezery a vždy je co zlepšovat. Věnovat se své duši, která si zaslouží mojí pozornost. Zvládat emoce a jednat s nadhledem a pokorou. Být spontánní a upřímná.

Chci vnímat radost, smát se a prožívat štěstí. Pravidelně rozzářit svůj úsměv a cítit teplo u srdce. Mít jiskru v oku a motýli v břiše. Chci se najít...být energická, tvořivá, inspirativní, něčím výjimečná a hlavně svá. Nechci být žádnou kopií, ale zajímavým originálem. Vnášet si do života hezké zážitky, dojmy, emoce. Mít se ráda, vnímat se a poslouchat se!

Nechat se unášet životem a časem...