Vytěsnění

Život letí neuvěřitelným tempem. Nevím, zda je to ideální, ale na určité věci asi ano. Čas plno věcí změní a o tom jsem se teď mohla přesvědčit. Když mi bylo úplně nejhůř, nevěřila jsem, že na ošklivé věci zapomenu. Respektive, že se někam v mé v hlavě uloží a budou tam spát.

Dostala jsem jednu nabídku a ta měla souvislost s mojí minulostí. Od začátku jsem se nebála o svých traumatech mluvit a vždy to byla taková moje osobní terapie. Vím, že asi pro mé okolí ne úplný ideál, ale ven to jít musí...jinak je to jako rakovina. Sžírá pomalu a jistě.

Můj blog jsem začala psát až v "novém" životě, ale občas jsem si napsala něco do svého diáře. Byly to projevy pláče, bolesti, vzteku, nenávisti a zoufalství. Mám ve zvyku si diáře schovávat a tak když se blížila schůzka, na které jsem měla vyprávět svůj příběh, otevřela jsem pomyslnou třináctou komnatu.

Začala jsem číst popsané stránky...stránky v diáři. Moje reakce? Pláč, úžas, smutek. Plno otázek a zároveň odpovědí. Došlo mi, že plno věcí jsem vytěsnila a v podstatě zapomněla. To jsem fakt zažila? Opravdu jsem tohle trpěla?

Cítila jsem velkou lítost vůči té ženě...vůči mně. Zároveň mi došlo, že to co jsem zapomněla už opravdu nikdy nedopustím. Nedopustím utlačování, vynucování, kontrolování, neúctu a ztrátu sebe.

Na život můžeme a máme každý jiný pohled a názor. Každý jsme osobnost a máme právo na vyjádření svých názorů a postojů, aniž by jsme za to pykali! Je to o toleranci, pochopení, pokoře a také sebeúctě.

Jakmile prosazujeme bezmezně cokoliv, může to být postoj ke stravě, výchově, politice, lásce a nebereme názor druhého, je to velká neúcta k sobě i k druhému. A tady už je malý zárodek zla. Zárodek útlaku a nepochopení.

I když otevření mých žalostných vzpomínek byl mírný šok, uvědomila jsem si opět plno věcí. Už nikdy nedopustím, aby ta žena trpěla a ztratila chuť žít. Aby se jí vytratil její krásný úsměv a umřelo vše skvělé, co v ní je!

Díky tomu všemu poznala svojí pravou tvář a moc jí to přeju:)....