Den první…

Dnes začíná zvláštní období. Díky velmi nepříjemným okolnostem v celém světě a tím i u nás, jsme většina z nás nuceni zůstat doma a dodržovat doporučení nevycházet. Naprosto s tím souhlasím a respektuji!

Už jsem několikrát zdůrazňovala, že nejsem věřící člověk, ale...někdy síle myšlenky začínám věřit, respektive opravdu zjišťuji, že ne my, ale vše kolem nás nám řídí život. Ve svém životě, vždy ve velkých krizích jsem právě tento jev zažila. Hodně moc jsem si přála vyřešit nějaký trápení a vždy mi k tomu "něco" dopomohlo.

Situaci, kterou prožíváme je šílená a nikoho z nás by tohle nenapadlo. Zároveň už bylo na čase zastavit, nadechnout se a jít novou a zároveň lepší cestou.

Uvědomila jsem si to vždycky později a musela si přiznat, že ta situace i když byla v ten moment šílená, měla pro mě pozitivní význam a posun. Na počátku se moje tělo vždycky hroutí a mysl mi namlouvá, že jsem jako pasažér na Titaniku, který tragédii nepřežije.

Potom se proberu a začnu brát problém jako úkol, na kterém se dá pracovat. Sedět s rukama v klíně, nechat téct slzy a cítit strach? Ano, je dobré to nechat projít, ale v zápětí je dobré se sebrat a rozumně jít dál.

Ráno jsem vstala do volného dne. Žádné velké spaní nebylo, prostě hodiny jsou v hlavě a pár hodin spánku je pro mě dostačující. Musím fungovat stejně, takže sprcha, snídaně a kuknout na zprávy. Pohled do zrcadla byl docela ukrutný, takže i když budu týden zavřená, vlasy umaštěný mít nebudu.

To je opět voda na mlejn mým fanynkám-tím myslím ženám- které nemůžou rozdýchat, že i když jsem jako přebornice v zápase v bahně, stále se snažím neděsit své blízké a okolí mým šíleným vzhledem.

No co dál? Vyřídit pár zpráv, vypít oblíbený kafčo a uklidnit se. Strach se mnu cloumá, ale nesmí mě ochromit. Psaní mi vždycky pomohlo ustát průsery a tak se budu teď ve volném čase věnovat tomu, co mám ráda.

Pracovat z domova díky mé profesi nemohu a musím teď čekat, co se bude odvíjet dál. Takže mé prsty budou běhat po klávesnici a můj mozek se bude trošku namáhat. Mám taky plno knížek, které chci přečíst a poslední dobou to opravdu časově nedávám.

No a hnout zadkem, který potřebuje velkou péči, to budu muset taky pořešit...Co třeba něco upéct, umýt okna, vymalovat....Ježiši, já jen doufám, že mi aspoň někdo pochopí, že se snažím tím vším jen nechat plynout myšlenky. Není v tom humor, jen nadsázka.

Není v tom smích, ale ukrytá bolest. Není to lhostejnost, ale velký strach o nás všechny. Většina z nás máme nervy v kýblu, někdo to zvládne bez velkých šrámů, někdo padne na dno. Já už tam nechci...vím jaký je tam chlad, nouze, samota! A lézt nahoru je dost náročná disciplína.

Držte se, neřešte teď kraviny a své ego. Každý teď potřebuje pomoc, v jakékoliv formě. Emoce nás můžou pohltit a změní náš úsudek v katastrofu. Není momentálně čas na poměřování sil, kdo je z nás lepší, kdo má větší pravdu a kdo je vítěz celé zbytečné "situace".

Buďte si teď oporou!

P.S. máme doma vše potřebné, tedy neee...nemám čokoládu!