Den čtvrtý…

Probudila jsem se do nového dne. Nikdy nevíme, co nás čeká. Vždy je fajn, když nás něco milého a nečekaného překvapí. Vím, že v těchto chvílích je to moc těžký a tady už jde opravdu v podstatě o to, že si na Vás někdo vzpomene a zeptá se, jak se máš.

Bohužel pak nastává problém s odpovědí. Já prostě nevím. Nevím, jak se mám a co se teď se mnou děje. Jsem paralyzována a nemůžu to uchopit. Nepomáhá zatím nic. Kdyby šla odmontovat hlava od těla, hned bych to brala.

Myšlenky tam plynou a výsledek je vždy špatný. Cítím, že se vše kolem mě zastavilo. Upřímně bych chtěla nechat vše plynout, odpočívat, meditovat a nabírat potřebnou energii.

Moc dobře znám tyhle krizový situace a šíleně je nesnáším, protože na začátku mě ovládá strach a to je velký problém. Strach mi bere klid a svobodu, nadhled a možná řešení. Ale vše má své odůvodnění a tak z předešlých karambolů vím, že to zase dám a vrátím se do života.

Jsem teď slabá a zranitelná, nemohu se koncentrovat a myšlenky skáčou....bohužel bez mého učinění. Je to vlastně taková osobní tyranie, ale vím, že se s tím nechci ztotožňovat!

Všechno to bolí, slzy tečou a cítím, jak se bojí ta malá holka, co ve mně je. Ta, která umí bojovat, když jí jde o život. Možná právě i proto se mi nechce stále uvěřit, že po dlouhé a náročné cestě jsem zase na začátku boje o přežití.

Připomíná mi to blbou počítačovou hru, kterou nechci hrát, zapojím se a pořád mi to vrací na začátek, protože překážek je hromada a mně vždy dojdou síly. Teď vím, že moje bezpečná zóna je moje tělo a já mu budu naslouchat. Chci vnímat svůj klidný dech a cítit, jak se mé srdce směje.

P.S. Jestli v noci opět nebudu spát, pokořím sama sebe a pokusím se upéct své první kynutý buchty:)