Den druhý…

Ráno se vzbudím a zjistím, že je v podstatě noc. Pohledem na hodiny, které mi opět ukazují čtvrtou hodinu vím, že je něco špatně. Špatně s časem, špatně se mnou. Tyhle stavy, které teď cítím...bohužel znám.

Vím, co dokážou a sakra moc dobře ví, že je nechci! Nespavost, nechuť, vnitřní třes, bolest hlavy, nesoustředěnost...Do háje, přece s tím opět nebudu bojovat. Kdo neví a nezná, je to těžká disciplína.

Musíte si zakázat plno věcí a přikázat tvrdý režim. Bohužel ležení, spaní a maximálně čumění do stropu nefunguje a je to jako když se řítíte do propasti. No takže čtvrtá hodina odbila a já civím do stropu.

Co teď? Ty bláho, tolik věcí se mi honí hlavou, že jsem myslela, že dojde k explozi mého mozku a budu mít klid. No bohužel mám tvrdou palici, takže hlava zůstala a "jelo" to stále.

Nejdřív bolest, strach, smutek, obavy, nechuť už stále bojovat...Slzy, vztek a pak nic. Přišla úleva a usnula jsem. Bylo to fajn, respektive jsem se pořád budila, nebyl to tvrdý spánek, spíš takové delirium.

Procitla jsem dopoledne a donutila jsem se k cestě na záchod, do koupelny a taky uvařit. Zodpovědnost vůči mé dceři je obrovská a v podstatě je to věc, která mi drží a zároveň dusí.

Její přítomnost je pro mě zásadní, zároveň obavy, které mám od doby, co jsme zažily restart a vstoupily do nového života, jsou obrovské a tíživé. Moje obrovská síla, vytrvalost a nutnost překonávat ty nejvyšší a nejtěžší překážky nemají konce.

Je to jako když spadnete do černé temné studny, šplháte se nahoru, několikrát se opět sklouznete dolů, ale přes všechno už vidíte světlo nahoře. Najdete ještě energii, lezete a najednou...padáte opět dolů.

Ležíte dole a už prostě nechcete, protože je Vám najednou v tom bezvládí a bezmoci dobře...

Tak jdu se donutit být akční a něco udělat. Bylo by fajn se pustit třeba do knížky, kterou mám rozečtenou...ale čtu a slova mizí jako pára. A tak jsem neustále na jedné stránce, přesně jako v životě...Kousek ujdu a opět se vrátím na začátek!