Den třicátý…

Číslo třicet! Momentálně to v mém životě znamená dlouho nevídanou věc. Jsem již třicet dní doma, nepracuji a čekám...Nesnáším čekání a to všeobecně. Ale teď? Teď je to teprve adrenalin, protože nevím co čekání přinese.

Možností je tentokrát velmi mnoho- práce, výpověď, úřad práce, vyhazov z bytu. No fajn, nebudu pouze negativní a v tom případě budu snít a snad se i modlit, abych se vrátila do práce, mohla platit byt a žila jsem tak nějak normálně jako před tím. Třeba se objeví nová práce, nové možnosti...fakt nevím.

Momentálně se snažím žít, respektive přežívat. Mám čas na plno věcí a ono ejhle, prostě to není ono. Chybí mi rodina, přátelé, přítel, pracovní vytížení. Jsem unavená a nevím v podstatě z čeho. Občas zlobí moje "hlavička" a tak je depka opět součástí mého života. Tedy ano, denně posiluji-takže necítím nohy, učím se základní kroky salsy-zatím se jen vlním a pletu nohama, peču jako magor- bylo by fajn mít svůj podnik-ale to už je fakt sci-fi! Je všude uklizeno, vymalovala jsem a pračka běží občas zbytečně:).

Denně čtu a nevím co, koukám na filmy a nevnímám obsah. Je ve mně tolik emocí, že chápu, proč nemůžu spát. Obavy, strach, beznaděj, samota, smutek, nechuť. Zároveň potom převrátím a říkám si, sakra holka to přece dáš! Určitě tě čeká ještě tolik hezkých věcí, které život přináší. Přece jsi tolik nebojovala, abys teď vše vzdala...

Vždy jsem všechno zvládla a bohužel vždy tomu předcházel pád na dno. Samozřejmě každá těžká doba a to je i tato, ukáže naší sílu a bojovnost, vytrvalost a duchapřítomnost. S pomocí rodiny a dobrých přátel to jde samozřejmě lépe a já je naštěstí mám. Jsem za to vděčná, protože to vnímám jako velký osobní dar, který každý nemá.

Já budu jen doufat, že mně nehrábne a zůstane mi v hlavě ještě fungující mozek, nepřiberu 20 kg, úplně nezešedivím a zůstane ve mně chuť do života!

Amen...