Den třináctý…

Číslo třináct...pro někoho symbol, číslovka nebo jen pověra. Sloučenina dobra i zla, změna a předěl, symbol života a smrti. V numerologii je to číslo samostatnosti, ctižádosti a vznětlivosti.

Pro mě je to momentálně číslo, které mi ukazuje, jak už jsem dlouho doma. Je to málo či hodně, únosné či neúnosné, příjemné nebo skličující? V podstatě mix všeho. Uvědomila jsem si, že už jsem hodně let neměla tolik "volného" času. Zdůrazňuji slovo volného, protože teď se necítím vůbec volně a je to pro mě dost složitá a neznámá situace.

Upřímně jsem si vnitřně moc přála volno, klid, pohodu a tak nějak prostě lidsky vypnout. A stalo se! Ty bláho, že já si to přála až moc intenzivně:) ! Tak to abych si dávala pozor na své myšlenky, protože jsem o tom začala přemýšlet a nebyla to první věc, která mi tak nějak vyšla, aniž bych se nějak přičinila.

Samozřejmě přiznávám, že tohle nucené volno je silně nekomfortní, hlavně psychicky. Ale zase v čem je jiné, než moje extrémní minulý život? V podstatě v ničem. Tedy ano, že nehoním práci, když jsem podnikala a teď, když jsem po čtvrt století zaměstnaná jen doufám, že nebudu řešit úřad práce:).

Jinak extrémně silné období, kdy moje psychika lítá nahoru a dolů, přemítám svůj život, přemýšlím o své rodině a přátelích, ale hlavně řeším sebe. V běžném a "nudném" životě a víte jak to myslím, na sebe nemáme čas. Nemáme čas na své JÁ a to je v podstatě chyba.

Je dobrý se zastavit, a podívat se na sebe. Vnímat svůj dech, tlukot srdce a procitnout. Ono se to jednoduše píše a hůř dělá. Plno lidí tyhle stavy ani nezažije a myslím, že jsou dost ochuzeni. Já osobně zažívám stavy poznání v největším stresu. Když je mi úplně nejhůř, až nemůžu dýchat a nemůžu brečet.

Jsem melancholik a individualista. Částečně ráda vybočuji z řady, třeba i tímhle mým psaným projevem k Vám...Tím nabírám sílu a jsem sama sebou. Melancholie je duševní stav a chemický proces v těle. Pro plno lidí, kteří nerozumí a nechtějí...je to nemoc a porucha na "vašem přijímači":).

Já vím, že to jsem já. Čím víc se tomu oddám, tím víc se otevírám uvnitř a rostu. Možná tahle rovnice pro většinu nezasvěcených je neřešitelná a neuchopitelná, ale je to tak. A to nejsem dobrý matematik .

Teď se cítím jako v kleci, nebo ve vězení. Mám sice volnější režim, ale není to ono. Mám v sobě motor, který vydává plno energie a nemůžu dělat, co bych chtěla a měla. Nejsem nastavená na klid a nic nedělání, a tyhle věci mě paradoxně ubíjí. Teď jen pasivně čekám...

Jenže vím moc dobře, že i to čekání má své opodstatnění. Pro mě na první pohled pasivní stav, ale aktivně můžu sledovat, co se se mnou teď děje. Teď asi nebudu řešit, co potřebuji, ale co mě oživí. Potřebuji zvládat plnou záplavu emocí a vím, že je to pro mé okolí těžké. Ale i pro mě je velmi těžké se učit novým věcem a nebýt stále tím "ideálem" v očích druhých.

Dovolit si říkat ne, dovolit si reagovat v situaci, která se mi nelíbí...tím vším si nastavuji své hranice osobního prostoru. A nejen já. Takové vymezení není odmítnutí druhého člověka. Je to jen vymezení toho, v čem se cítíte dobře a toho, co Vám nepatří a neprospívá.

Pamatujte si, že teprve když budete dělat to, co je pro Vás správné, budete sám sebou a můžete zde být skutečně i pro druhé. Jdu meditovat, protože to je jediný moment, kdy se vidím jaká opravdu jsem a není to ničím a nikým ovlivněné.

Prostě jsem anděl...nikdo mi to nevěří:):):).