Závist

Je plno lidských vlastností, které osobně nechápu. Nechápu agresivitu, chamtivost, cynismus, fanatismus, aroganci, manipulativnost a závist. Bude toho určitě víc, ale chtěla bych se dotknout zvláště jedné a to je lidská závist. Vidím jí čím dál častěji a cítím velký smutek.

Nechápu lidi, co nepřejí ostatním. Co soudí a odsoudí člověka podle toho, jak vypadá. Proč žena, která nevypadá jako utrápená a neopečovávaná bytost, hned musí být mrcha, která se má dobře a nepotřebuje pomoct?

Setkávám se s tímto názorem a pohledem velmi často. Naprosto mě to děsí a říkám si, kde se to v nás bere. Prožila jsem ve svém životě dobré i špatné chvilky. Smích se střídal s pláčem, radost se smutkem, láska s nenávistí.

Nezažila jsem život v přepychu, nebyla jsem nikdy rozhazovačná. Vždy jsem měla v sobě pud sebezáchovy a myslela na zadní vrátka. A stejně zjišťuji čím dál víc, jak působím na určité jedince jako marnotratná mrcha, která má určitě úžasný život a proplouvá bez nutnosti záchranného kruhu.

Beru jako běžnou věc, že o sebe pečuji. Je nějaký nadstandard být učesaná, upravená a dobře oblečená, byť je oblečení z druhé ruky? Je hřích si držet váhu a nebýt stokilová, i když úsporný režim ve stravě je třeba i důsledek finanční nouze? Je úsměv na tváři projev mého sdělení, že jsem happy, i když je to často maska?

Maska...druhá tvář...která je nutná, abych netrápila svou dceru, mojí rodinu, přátelé a v podstatě sebe. Vím, jak jsem v nejhorších chvílích svého života vypadala. Utrápená, strhaná, stará- jako prázdná nádoba. Okolí to trápilo a v podstatě paradoxně se začalo plno lidí ode mě odvracet.

Viděli, že nemám chuť žít, odpíchnout se, najít sama sebe a zabojovat. Věděli, že to ve mně je, ale musím na to přijít já! Jsem silná osobnost, která potřebuje pofoukat bolístku, ale dlouhodobý konejšení mně nepomáhá a je to v podstatě brzda.

Nejdřív jsem si to nechtěla připustit a když jsem cítila mírné odvracení mého okolí, bála jsem se, že jsem na vše sama a nemám nikoho a nic. Dalo to ohromnou práci a úsilí, boje a přesvědčování mého JÁ.

Kde jsem teď je z velké části moje práce a můj výsledek. V očích probleskne smutek, strach a obavy, ale navenek jsem se změnila zcela. A vím,že je to dobře. Mé okolí se mně opět otvírá, protože cítí mojí odhodlanost, energii a chuť bojovat s mojí životní cestou.

Právě naopak to, jak teď vypadám ... a v mých očích naprosto průměrně, ale ne zdrchaně, je dobrá cesta. Jenže to je pro určité lidi, kteří jsou nešťastný a bez síly najít smysl svého života, voda na mlýn.

A jejich reakce je urážlivá, zlá, nenávistná a vždy se mě to dotkne. Zároveň jsem se naučila jednu věc, že je mi v podstatě těchto lidí líto a věřím, že je to jen projev lidského zoufalství a hlouposti.

Naštěstí mám čím dál víc kolem sebe lidí, kteří ví, jaká opravdu jsem a díky tomu přichází pomoc v různých podobách. Pomoc přijmu a budu přijímat, jelikož i blondýna s modrýma očima může být v dosti nepříjemný životní situaci.

Apeluji na nás všechny! I když většina z nás v životě okusí pád na dno a je nám mizerně, proklínáme všechno, co je kolem nás, neponižujme se k tomu, abychom napadali ostatní jen na základě obrázku či fotky.

Změňme své přesvědčení a bude nám hned všem o trošku líp....