Životní maraton

Chodím už asi dva roky běhat. Nejdřív to byl takový útěk před problémy a únik z domova. Neměla jsem žádné zkušenosti a v podstatě v tu dobu ani žádné ambice. Dělal mi ten pohyb dobře a i když začátky byly šílený, vydržela jsem.

Změnilo se i plno věcí a už to nebyl nutný únik z domova a ne vždy to byl útěk před problémy. Už to byla mírná závislost na pohybu. Na pravidelném pohybu, který mě vnitřně posiloval.

Postupem času jsem přemýšlela, že i když jsem pořád v začátcích, tak už umím lépe dýchat, nebolí mě tak šíleně nohy a dávám pomaličku víc kilometrů. Začala jsem uvažovat o půlmaratonu. Už při nápadu na tento cíl jsem si říkala, že jsem blázen a nemůžu to přece dát.

No a to jsem se mýlila! Došlo mi, že já už dávno mám za sebou hromadu půlmaratonů a maratonů. Moje životní cesta je takový běh na dlouhé trati. Řešení těžkých situací bylo náročnější, než dlouhý běh. A já to dala!

Bolest a vyčerpání? Ano...i to jsem cítila. Bolest zad z tíhy co jsem táhla. Bolest nohou z té dlouhé doby trvajícího nepříznivého období. Vyčerpání z velkého stresu. A taky srdce, které bilo jako o závod a bolelo, jak bylo zraněné.

Překonala jsem tyhle nástrahy a cítím sílu. Sílu jít vpřed a žít. Měla jsem najednou radost, že moje jediná překážka v tomto snu, jsem pouze já. Můj strach, který mě blokoval . Je to jen o mé mysli, kterou se nenechám negativně ovlivnit. Zablokováním mého JÁ je brzdou k dalším krokům a cílům.

Jsem autorem svých myšlenek a tak je hrozně fajn, že mám na výběr. Byla bych blázen, kdybych se nechala ovlivňovat něčím, co mě ubližuje a posílá tam, kam nechci. Negativní myšlenky nám ucpávají mozek a není tam potom prostor pro štěstí, lásku a radost. A to je přece škoda, ne?

Poslední můj zážitek z běhání byl naprosto úžasný. Prožila jsem něco naprosto krásného a každému bych to přála. Při běhu jsem se dostala úplně mimo své myšlenky. Ocitla jsem se na cestě, která připomínala tunel...Byla tma a velká mlha. I tak jsem nikde nebloudila, nepanikařila a věděla, kde je můj cíl.

Na konci této cesty bylo světlo. Svítilo tam slunce a táhlo mi to vpřed. Nemohla jsem se odpoutat a byla jsem jako v jiném světě. Někde, kde mi bylo nádherně. Cítila jsem neskutečnou pohodu, uvnitř sebe krásné teplo a vnitřní štěstí.

Pochopila jsem, že můj nový život mně přináší nové příležitosti a je jen na mně, abych do toho šla a začala opět naplňovat svůj osud. Takže s tím přichází i ta výzva, jednou opravdu běžet ten vysněný půlmaraton.

Beze strachu, s radostí a s odhodláním!