Jako vítr

Prostě mi to nedá:). Nejsem velký vychloubač, ale prostě tohle musím. Nejde o to se Vám pochlubit, že mám nové úžasné boty a v nich nejhezčí nohy:)...tedy prý....).

To je ptákovina ,ale já jsem zažila prostě úžasný zážitek. Vše začalo jízdou, tedy spolujízdou na skútru, kdo čte, tak ví. Bylo to pro mě nepředstavitelné a i dopady byly dosti "úžasné". V noci mně hučelo v hlavě, tři dny jsem necítila krční páteř a málem jsem se neohnula.

No říkala jsem si, sakra, to už jsem fakt dáma v nejlepších letech, která má jezdit v limuzíně...já tedy mezi námi jezdím sockou...a na skútr už je asi moje tělo opotřebovaný. Jenže to jsem netušila, co mě ještě bude za pár dní čekat. To byla výzva!

Pod záminkou pozvání po horkém pracovním dni na zmrzlinu, což jsem samozřejmě kývla, mě před domem čekal jiný pekelný stroj a o trošku větší a silnější než skútr.

Ten mi v ten moment přišel jako dopravní prostředek pro panenku Barbie. Takže jsem shodila šaty a sandálky, nahodila kraťasy a Conversky, bundu a šátek a šla do toho.

Spíš na to:). Jen vylézt na vysokou motorku byl opravdu výkon a to celkem sportuji, natož si dát na mojí myslím normálně velkou hlavu helmu. Prostě to nešlo. Vadily mně uši, náušnice, vlasy, tváře...prostě moje hlava v helmě měla problém. Když jsem jí tam nasoukala, zjistila jsem, že nemůžu dýchat. Moje hysterie stoupala, ale můj adrenalin taky.

Tak hurá a jelo se. Ty bláho, já řvala jako blázen, což v tom dopravním ruchu a z helmy nebylo tolik slyšet. Ale to bylo to nejmenší. Po krátké jízdě z Vinohrad na Smíchov se mi začal zvláštně třást žaludek a trošku jsem se začala v duchu pídit, co jsem vše během dne jedla. Naštěstí se už pár let krotím, ale i tak vždy je něco, co může jít nechtěně a velmi rychle ven:).

Šlo mi hlavou, jak tu případnou nepříjemnou situaci vyřešit, ale prodýchala jsem a hurá. Žaludeční problém zažehnán. Jenže nebyl poslední. Vyjížďka se na můj sebevědomý povel protáhla o pár kilometrů až na Slapy.

No a to už nebylo popojíždění po Praze v zácpě, ale velmi rychlá jízda v kopcích a zatáčkách:). V ten moment jsem řešila zase střevní problémy. Řeknu Vám byl to mazec a slézt na místě určeném z motorky a ustát vše na nohách bylo velmi náročný.

V tu chvíli jsem sedla na zadek na parkovišti, prala se se sundáním helmy a chtěla se opít. Byla jsem naprosto vyřízená, plná emocí, žíznivá jako blázen a hrozila mě představa zpáteční cesty.

Během chvilky jsem ale procitla a uvědomila si, že to je právě ten život! V tom jde o životě. O naše zážitky a prožitky. O naše vnímání emocí. O vnímání, že tady a teď je ten život co žijeme a je proto fajn si to užívat plnými doušky.

Cestu do Prahy jsem si už opravdu užívala. Vnímala jsem krajinu, vůni přírody a nádherný západ slunce. A bylo mi nádherně. Pocit, že teď jsem tady já! Že cítím strach, radost, bolest břicha, spontánnost, adrenalin.

Hurá...já žiju!!!