Podzim

Blíží se podzim. Upřímně po tomto víkendu už ho mám. Mám ten zvláštní pocit únavy, nechutě, neklidu a mírné deprese. Nemyslím si, že jsem v tom sama, ale jaksi je mi to k ničemu. Cítím chlad, vnímám nepříjemné šero a představa, že s tím budu bojovat půl roku je dost děsivé.

Vím, že mi čeká boj a já chci vyhrát. Nepodlehnout pesimismu, smutku a apatii. Naštěstí jsou okolnosti, které mi aspoň z části toto nedovolí. Mám hodně práce a v ní musím být profesionální. Mám na starost dceru, která má jen mě, a já jsem a budu perfektní máma.

Mám svojí oblíbenou jógu, kde naberu fyzičku, ale i vnitřní sílu a zároveň klid. Mám svůj běh, kde jsi vždy sáhnu na dno svých sil, ale utíkat v ten moment vpřed a nekoukat co bylo, je skvělý pocit. A pevnější zadek a nohy? To by měl být bonus.

Mám své oblíbené knihy, svůj blog a také plno přátel, kterým dlužím společné setkání. Věřím, že mě čeká hezký výlet, poznávání nových míst, možná v blízkém čase můj vysnění New York a každopádně úprk do tepla na vánoce, o kterém jsem se již tady zmiňovala.

Mám také oblíbené večery, kdy jsem schoulená na sedačce v teplé dece, piji svůj oblíbený čaj a svítím jen svíčkou. Chvilku samoty potřebuje každý z nás, zároveň je nutné tuto tenkou hranici hlídat. Vím, o čem mluvím, ale také vím, že jsem silná.

Vím, jak je život těžký. Také vím, že když se otevřu, poznám jak je krásný. Plný světla, vůně, emocí, přátel a určitě i lásky...