Jako víla

Občas mám pocit, že mám křídla a lítám. Samozřejmě to myslím s nadsázkou, ale ten pocit lehkosti bytí je krásný. Není to jen tak, a vždy je zapotřebí začít u sebe. Já jsem nejdřív dost náročně řešila prožití vánočních svátků, jako kde, s kým a vlastně proč.

Když tento pro mě letos náročný úkol vyřešila rodina a ten velký balvan se odvalil, já začala cítit ten hezký pocit. Radost, pohodu, klid. Těším se na vánoce, na klid, na spánek, na jídlo. Po šíleně dlouhé době nešílím a nenakupuji tuny jídla, nebudu obalovat řízky a dělat salát.

Jasně, že po příjezdu asi nevydržím a svůj nejlepší salát, který si chválí každý, udělám. Cukroví, které jsem chtěla bojkotovat a dělat, že prostě nebude, je už v krabičkách. Okna, záclony a další nesmysly v rámci předvánočního úklidu si odpustím. Chci přece být na svátky ta krásná víla, která bude poletovat a ne omdlévat únavou.

Stačí někdy hodně málo, a je to jen o tom být trošku sobec. Zastavit se, popřemýšlet v jaké poloze je nám dobře, s kým se cítíte fajn a naopak kdo Vás táhne zpět, i když třeba nechtěně. Myslet na sebe a nenechat se vláčet do námi známých situací, které nám ubližovaly, ale krůček po krůčku se odlepit od země a aspoň na chvilku se povznést.

Pokud k tomu máte i někoho druhého, o to líp. Cítit lehkost, bušení srdce a spontánní úsměv na rtech je něco nepopsatelného.