Kdy už budu konečně dospělá?

Tuto otázku jsi v pubertě klade asi každá malá slečna. Touha utéct z dětského světa do světa dospělých byla a je obrovská. Měla jsem jí samozřejmě i já. Je to samozřejmé, a viděno očima dítěte je přece všechno tak úžasné a třpytivé. Začalo to líčením, kdy máme ze začátku představu, že barevná škála očních stínů nemá konce a my je musíme nanést nejlépe všechny najednou:). A teď? Moc dobře vím, že méně znamená více.

Další věc, která nám přišla úžasná, je podprsenka. Je to součást oděvu, která většinou nesedí, překáží, v mnoha případech obtěžuje a klame. A teď? Když nemusím, tak nemám.

K ženě patří podpatky, to je uvažování mužů, a tak jsou nám přisuzovány jako povinná výbava správné ženy. Nepohodlnost, neomalenost a pomalost mě rychle vycvičily. Ať žijí balerínky a mou velmi oblíbené Conversky.

A tak bych mohla psát o první menstruaci, sexu, práci a atd...

Jsem už "hodně" dospělá a ten dospělácký život je někdy dost nudný, krutý a náročný. Vím, že už není úniku a zároveň vím, že v každém z nás je stále kus dítěte. Přestaňme aspoň na chvilku hrát tu svojí životní dospělou roli a nechme v sobě probudit to bezstarostné dítě plné energie a smíchu. Jako dnes já, když jsem si dnes na dětském hřišti sedla na kolotoč a úplně zapomněla, že už jsem dospělá...