Práce

Práce...co to je? Je to nutnost, radost, cílevědomá lidská činnost. Většina z nás pracovat musíme. Nejen, že chceme uspokojovat své tužby a potřeby, ale pokud chceme bydlet a jíst, nic jiného nám nezbývá.

Můj osobní vztah k práci je celoživotně kladný. Nikdy jsem neměla problém s jakoukoliv prací, časem a upřímně i pracovní podmínky ne vždy byly úžasné. Zima, špína, brzké ráno, pozdní večer a velmi často ještě dodělávaní pracovních věcí doma.

Než jsem se po škole trošku usadila a našla, zkoušela jsem různé profese. Upřímně si nemyslím, že je to špatné. Máte větší rozhled a také se Vám urovná v hlavě,co ano a co absolutně nedáte.

Já měla v sobě vždy chuť a houževnatost do něčeho jít, i když to bylo vždy velké riziko. Vždy to obnášelo mraky času, peněz, odříkání, šíleně práce. Ale také to chtělo velkou odvahu, špetku štěstí, pevnou vůli, pracovitost a vizi, co chci.

Momentálně jsem na křižovatce a jde mi hlavou, co dál. Jít a riskovat? Zase tím vším projít a zažít při začátcích bezesné noci, hlavu plnou starostí a otázek, a pár měsíců bez příjmu?

Řekla jsem si něco jiného. Co takhle zkusit mít klidnou mysl a nechat se zaměstnat? Upřímně pro mě to znamená být na té druhé straně. Teď já budu při pohovorech odpovídat na otázky, teď já budu mít šéfa a teď já budu čekat, že mi někdo pošle výplatu.

Tyto věci neznám téměř dvacet let. Nemám ani s jednou věcí problém. Tedy vlastně mám. Mám problém s tím, že bych velmi ráda dostala za svojí práci odpovídající výplatu. Absolutně neřeším, co kdo dělá. Někdo v práci víc používá hlavu, někdo ruce.

Ale oba dva si zaslouží odměnu, aby mohli zaplatit bydlení a jídlo, tužby a potřeby. Smutné je, že všude mně nabízí plat, který pokryje bydlení a jídlo. Na tužby a potřeby mám pocit, že bych měla zapomenout.

Zapomenout? To ani náhodou. Držím Vám vše palce, kteří řešíte stejné problémy. Trošku tuším, že opravdu nejsem sama. Pevné nervy, hlavu vzhůru a nenechte si od nikoho vzít Vaše tužby a potřeby.