Stačí si jen přát

Myslím, že tuhle větu známe všichni. V dětství, když se blížily vánoce nebo narozeniny. jsme to slýchávali často. Přej si a splní se ti to a nevím jak vy, ale já věřila.

Strašně moc a většinou se mi to splnilo. Věřila jsem a věří plno dětí. V tom je to kouzlo a ten zázrak. Přehouplo se dětství , ztrácíme svojí přirozenost a spontánnost. Najednou nad vším přemýšlíme, spekulujeme a nevěříme.

Přejeme si plno věcí, ale jen při myšlence přání to hned zahodíme a zpochybníme. Hned zavřeme ten volný průchod životu, myšlenkám a průtoku našim přáním. Chceme a zároveň se bojíme. Zvláštní reakce dospělého člověka.

Naše bojácnost je velká a neopodstatněná. Jsme poseroutkové a slaboši. Bojíme se riskovat, o něco přijít, něco přijmout, něco sdílet. Úplný průser je, že už opravdu neumíme komunikovat a říkat si své pocity, touhy a přání.

Vzpomeňme si opět na naše dětství. Jako děti jsem šly do všeho, bez strachu a zábran. A teď ? Ze všeho máme stres, nervy, obavy. Bojíme se zakopnutí a bebíčka, které často máme v hlavě už dopředu.

A tím to pro nás končí? Copak pád z kola a rozbité koleno znamenalo, že už jsme nejezdili? Ne, ještě s náplastí nebo modřinou jsme zase drandili. No a teď, když už jsem dospěláci, vše vyhodnocujeme a dopředu zatracujeme.

Bohužel i ty naše přání. Nemám na mysli přání hmotná, ale osobní. Ty, která nás obohacují, naplňují a dělají šťastnými. Jsou to city a emoce, komunikace a vztahy. Projevuje se naše slabost, sobeckost a neochota cokoliv udělat.

Opravdu zahodíte přání a touhy? Já tedy rozhodně ne :). Moc dobře vím, co je pláč, strach, obavy a právě proto vím, že jen naše síla, chuť a touha vše přemůže.